Na Sněžku? Pěšky? V zimě? V noci?!
Ve středu dopoledne mi můj pokrevní brácha Petr Hochman volal, že chce jít odpoledne pěšky z Hradce na Sněžku a že mám jít taky. Jsem pro kdejakou bláznivou akci, ale tohle fakt ne-e.
A hned ve čtvrtek dopoledne volal zas a že už ne z Hradce a že stačí z Malé Úpy…a v noci! To už dávalo mnohem větší smysl, takže jsem na to odpoledne kývnul.
Plán zněl být na Sněžce o půlnoci. Nic moc dalšího jsme neřešili, protože to byla hurá akce.
Poznámka k dokumentaci: Brácha je spíš na video a lokalizaci – na jeho webu můžete kouknout na videozáznam a záznam trasy na mapě. Já jsem víc na text a fotky – kdo to máte stejně, pokračujte ve čtení a prohlížení stávající stránky.
Přiblížení autem
Před 20. hodinou jsem byl u bráchy v Hradci s povinnou zimní výbavou podle silničního zákona (zateplené podvlíkačky a tak). 🙂 Doladili jsme pár věcí a vyjeli.
Několik kilometrů před Horní Malou Úpou začal sníh na silnici a to bylo jasné potvrzení, že půjčit si sněžnice byl vynikající nápad.
Přímo před parkovištěm nás zastavila hlídka PČR. Nechtělo se nám vysvětlovat, co tam jedeme dělat, takže na otázku: „Kam jedete?“ jsem duchapřítomně odpověděl: „Sem.“ Nečekaně je to ukonejšilo, ale pro jistotu jsme zajeli na jiné parkoviště.
Konečně jdeme
„Už“ kolem 23. hodiny jsme vyráželi. Měli jsme před sebou 8 km (a totéž zpátky), takže bylo evidentní, že o půlnoci Sněžku neuzříme.
zdroj: Mapy.cz
Brzy jsme zjistili, že za jasné noci je na sněhu krásně vidět i bez čelovky. Užívali jsme si to.
Ovšem jsa v tomto sportu málo trénován, trochu jsem přepálil začátek, což mělo dalekosáhlý vliv na zbytek akce. Ještě jsme nedošlapali ani k chatě Jelenka (4 km od startu) a už jsem to chtěl vzdát…a pak ještě několikrát.
Po pár kilometrech se sníh začal bořit a ke slovu přišly sněžnice, mnou přezdívané „sněžky“. Ó, jak nemoudrý jsem byl, že jsem si nevyzkoušel předem jejich nasazování. Nakonec si ale daly říct a i když nohy ztěžkly, nám se šlo líp.
Kolem Jelenky jsme plánovali proklouznout rychle a nepozorovaně, aby nikoho nenapadlo nás od našeho záměru odrazovat, třeba s odvoláním na počasí tam nahoře. Jenže co čert nechtěl, několik metrů před chatou se mi začala zkracovat trekingová hůl a žádala neodkladné seštelování. A aby toho nebylo málo, naše slavná výprava najednou nevěděla, kudy dál, a zkoumala mapu.
Za nějakou dobu se vysoké stromy změnily v kleč:
…a pak kleč v pustinu.
Ve světlých chvilkách jsme v údolí viděli polskou civilizaci. Byla to nádhera – jen my, hory, výhled a…vítr.
Ano, vítr sílil. A objevilo se mrznoucí mrholení. Takových dobrých 500 m jsme vůbec nevěděli, jestli jdeme dobře – dřeviny lemující stezku nikde, stopy denních turistů skoro zaváté, tma jak v pi… vlastně v py… 😉 a k použití navigační techniky jsme se nesnížili. Další skvělá příležitost otočit se směrem k domovu.
Tehdy jsem požil první lok alkoholického nápoje domácí výroby a vytrvali jsme. Jakoby za odměnu se objevily kůly značící správnou trasu a život byl hned veselejší.
A hádejte co? Po dalším tvrdém pochodu jsme uviděli světlo! S naší prudkou inteligencí jsme lehce poznali, že patřilo observatoři na polské straně Sněžky.
Vítězství!
Dokázali jsme to! Po 4. hodině ranní jsme stanuli na nejvyšší hoře Česka!
V euforii jsme doklusali až k poštovně, na které taky svítilo světlo:
…a pobíhaly světelné nápisy (pro naši techniku nečitelné):
Třetí zásadní stavbou byla kaple. I ona byla osvícená, ale úplně jinak než vizuálně. 🙂
Naposledy jsem byl na Sněžce v roce 2002. A tentokrát jsem to tam vůbec nepoznával. Víte proč? Protože prostě byla šílená tma. 😀
Provedli jsme nezbytný videozáznam, občerstvili se zmrzlou čokoládou a horkým čajem a odhodlaně se vydali zpátky.
Stejnou cestou zpátky
Naše stopy nebyly zaváté a cesta ubíhala výtečně – s druhým a posledním lokem hořlavého nápoje.
Krátce po vstupu do kleče jsme na okamžik znejistěli, protože se před námi objevilo pohybující se světlo. Patřilo 2 chlapíkům se stativem. Prohodili jsme pár vřelých slov a v duchu jsme jim přáli zdařilé záběry za úsvitu.
Ten už na sebe nenechal dlouho čekat. Když jsme došli k Jelence, bylo regulérní ráno:
Snad poprvé po všech těch hodinách jsme si sedli – na stůl naproti chatě, protože lavičky byly skoro pod sněhem. Bratrsky jsme se rozdělili o jediné 2 krajíce a vydali se dál.
Poslední čtvrtina cesty se nesla v duchu vítězství, únavy a telefonování.
Odjezd k domovu
Auto jsme s vděčností znova spatřili kolem 8. hodiny. Při přezouvání z pěších do jízdních bot jsem úpěl…v Malé Úpě.
Snídani nám nikde nechtěli prodat, pročež jsme za ní vyjeli do údolí. V prvním obchodě taurin a cukr, ve druhém kofein a ve třetím pizza – zkrátka klidná vyvážená snídaně.
Za volantem jsme nakonec neusnuli a náš netradiční výlet tak šťastně skončil.
Zamyšlení na konec
Brácho, děkuju za pozvání! Bylo to o hubu a to se počítá!
A jestli bych do toho šel znova? Nešel. Příště totiž podnikneme ňákou jinou husťárnu. 🙂
Jaké sportovní výkony máte za sebou nebo před sebou vy?
Mám rád obvyklou i neobvyklou zábavu, takže jsem mistr mozaikář (Mozaikář.cz), designér počítačových her, odborník na rastrové grafické formáty, jazykový korektor ČJ, překladatel, wikipedista a esperantista.